Sezonní afektivní porucha, tzv. zimní smutek a jak se s ním vypořádat

Cítíte se bez energie? Nic Vás nebaví a na nic nemáte chuť? Pokud máte špatnou náladu vždy na podzim a v zimě může být příčinou sezóní afektivní porucha, neboli zimní smutek.

Období zimního smutku

Již od dávných dob si lidé všímají, že v zimním období klesá jejich entuziasmus a zpomalují se všechny jejich aktivity. U většiny lidí dochází v reakci na chlad k vnitřním změnám, ovšem jak se dny zkracují, způsobuje to u mnoha jiných silné deprese, které mohou vést až k sebevraždě. V posledním desetiletí se vědcům z Národního institutu duševního zdraví podařilo popsat duševní poruchu, která se projevuje extrémními výkyvy nálad a depresemi, které začínají v zimě a končí na jaře. Na rozdíl od pacientů, kteří trpí jinými typy depresí, netrpí tito lidé nespavostí či ztrátou chuti k jídlu. Naopak, jedí více ( hlavně uhlohydráty ), více spí, méně se zajímají o sex, nabírají na váze, stahují se do sebe a procházejí vnitřními změnami. Těmito příznaky trpí čtyřikrát více žen než mužů. Ocitají se ve stavu jakési sezónní hibernace, jakoby dočasně žili v zámotku. Někteří doslova udávají, že se cítí jako medvědi v době zimního spánku. Přestože věda se tímto stavem začala zabývat celkem nedávno, odhaduje se, že jen v samotných Spojených státech trpí touto poruchou asi 25 miliónů lidí. Označuje se jako SAD ( sezónní afektivní porucha ). Jak je možné, že tak velké množství lidí trpí poruchou, která byla sotva zaznamenána vědecky? Dr. Norman E. Rosenthal, který tuto poruchu popsal a pojmenoval, se domnívá, že je to tím, že se jedná o natolik častý jev, až jsou jeho příznaky považovány za normální a bagatelizovány.

Léčba poruchy SAD světlem

V současnosti již je jasné, že lidé, kteří trpí touto poruchou, trpí ve skutečnosti nedostatkem slunečního světla, a pomoc je možná právě přidáním světla do jejich životů (fototerapie). V roce 1815 napsal J.F. Cauvin: Vliv světla na člověka je velmi silný. Lékaři předepisují na smutek a slabost slunce. Pokud k tomu připojíme střídmé cvičení, vrátí se nám chuť do života. Bohatí Angličané a Němci dnes jezdí na jih Francie, aby si zde léčili onemocnění zvané splín, či aby přinejmenším unikli jednotvárnosti klimatu ve své zemi.

Abychom lépe pochopili fyziologický mechanismus, který je základem této poruchy a její léčby, zopakujme si funkce šišinky. Je umístěna hluboko v kůře mozkové a hraje velmi důležitou roli v regulaci životních funkcí. Přestože vědecká literatura uvádí, že její funkce v lidském těle je jiná, než u ostatních živočichů, já se domnívám, že tomu tak není. Pokud existuje nějaký rozdíl mezi funkcemi šišinky u člověka a ostatních živočišných druhů, potom je způsoben nejspíše umělým osvětlením, a také tím, jak se lidé vzdálili svému přirozenému životnímu prostředí. Kromě toho, že šišinka řídí nástup puberty, navozuje spánek a ovlivňuje naši náladu, funguje také jako měřič světla v organismu, vyladí naše vnitřní funkce a synchronizuje je s vnějším prostředím. A jelikož je šišinka primárně regulována změnami světla v okolním prostředí, člověk její funkce nepřirozeně ovlivňuje používáním umělého osvětlení ve vnitřním i venkovním prostředí. Další nezastupitelnou funkcí šišinky je ovlivňovat náš organismus i duševní pohodu prostřednictvím denního rytmu vylučování hormonu melatoninu, přičemž jeho nejvyšší hladina je v noci a nejnižší během dne. Důležitost tohoto rytmického vylučování melatoninu je známa už od roku 1980, kdy dr. Alfred Lewy a dr. Thomas Wehr objevili, že jasné světlo dokáže potlačit běžné noční vylučování melatoninu. Jejich objev jednak osvětlil přirozený cyklus vylučování melatoninu, a zároveň dokázal, že denní světlo potlačuje jeho sekreci, zatímco noční tma ji zvyšuje. Na základě tohoto objevu, poznatků získaných při jiných klinických výzkumech a pozitivních výsledků několika pilotních studií byla vytyčena základní hypotéza. Lewy a Wehr se domnívají, že prodloužení zimního dne pomocí jasného umělého světla může uvést mozek do stavu, kdy ten si myslí, že je jaro, a zmírnit tím deprese způsobené krátkými zimními dny. Tato hypotéza byla založena na poznatku, že vylučování melatoninu řídí sezónní rytmy u zvířat, a že hypotalamus ( jedno z míst, kam u zvířat světelná informace z očí vstupuje ) řídí u lidí mnohé z těch funkcí, které jsou narušeny u jedinců s depresí. Protože dr. Wehr a dr. Rosenthal potřebovali posoudit existenci této formy deprese i efektivnost jimi navrhované léčby, začali vyhledávat jedince, kteří trpí specifickými sezónními příznaky. Poté, co prozkoumali velké množství případů, uvědomili si, že všichni tito lidé popisují své příznaky shodně s jedinci zahrnutými v pilotních studiích. Nastal čas pustit se do komplexnější studie. Byla připravena úvodní studie, naplánovaná pro dvě skupiny depresivních pacientů. Každá ze skupin byla léčena po dobu dvou týdnů, šest hodin denně buď zářivým celospektrálním světlem, nebo tlumeným žlutým světlem. Poté se skupiny vyměnily. Žádný z vědců, s výjimkou vedoucího výzkumu, netušil, v jakém pořadí byla která skupina vystavena různým světelným zdrojům. Na druhé straně pacienti netušili, který ze zdrojů je považován za léčivý. Výsledek byl skutečně úžasný. U všech pacientů došlo k výraznému zlepšení stavu pod celospektrálním světlem, zatímco pod žlutým tlumeným světlem nebylo zaznamenáno žádné zlepšení stavu, přestože barvou připomínalo slunce. Někteří z pacientů ošetřovaných celospektrálním světlem měli pocit, jakoby byli buzeni ze stavu hibernace, jiní se cítili prostě výborně, byli produktivní a hlavně byli schopni zapojit se bez problémů do běžných denních činností.

Výsledky úvodní studie jednak potvrdily existenci sezónní afektivní poruchy a její účinnou léčbu, ale vytvořily též nový přístup k léčbě, který už přesahuje rámec psychiatrie. Od té doby už byly antidepresivní účinky léčby světlem vědecky zdokumentovány v tolika řízených studiích na celém světě, že se tato terapie stala obecně uznávanou formou léčby sezónní afektivní poruchy. Pokud se opřeme o výsledky všech existujících výzkumů, můžeme učinit několik tvrzení, týkajících se SAD a léčby světlem:

SAD je emoční porucha, která se projevuje náhlými výkyvy nálad, úbytkem energie a depresemi, které se objevují zhruba ve stejném období každý rok, obvykle přichází v zimě a mizí na jaře. Čím dále na severu lidé žijí, tím častěji trpí tímto druhem depresí. Kupříkladu SAD trpí pouhých 8,9% obyvatel Sarasoty na Floridě, ovšem v Nashua, ve státě New Hampshire je to plných 30%. Tento stav se nejčastěji objevuje u lidí mezi 20 a 40 rokem, avšak může se vyskytnou i u dětí. U nich jsou potom podráždění, smutek a únava doprovázeny sníženou schopností se soustředit a zhoršeným prospěchem.

Tento stav se častěji vyskytuje u žen než u mužů ( v poměru čtyři ku jedné ), a je provázen přejídáním, spavostí, zvyšováním váhy, menším zájmem o sex, a někdy dokonce sníženou imunitou.

SAD má zřejmou souvislost se zvýšenou úrovní melatoninu, která vzniká v důsledku zkráceného zimního dne a menší dávky denního světla.

Ačkoliv neznáme přesný mechanismus, na jehož základě je léčba světlem efektivní, víme zcela jistě, že má výrazné antidepresivní účinky na 80% pacientů trpících SAD, i na lehčí formy zimní deprese.

Velmi důležitým faktorem je množství světla, které je použito při léčbě, protože pouze při určité úrovni osvětlení byly dokumentovány fyziologické účinky:

a ) Expozice jasnému světlu dokáže velmi rychle snížit úroveň melatoninu v krvi, která může být v určité denní době abnormálně vysoká.

b ) V závislosti na tom, ve které denní době je léčba poskytována, dokáže zrychlit či zpomalit biologické hodiny organismu, a tím ovlivnit denní rytmy, jako jsou spánkové návyky, teplota, vylučování hormonů, a jiné.

Tyto posuny v načasování fyziologických funkcí mohou být základem účinku této terapie na SAD.

Nejčastěji používaným světelným zdrojem pro léčbu SAD je 40 wattová celospektrální zářivka, která produkuje světlo srovnatelné se světlem 2 500 svíček ( což se rovná asi jedné čtyřicetině jasu slunečného letního dne ). Technicky se dá toto množství vyjádřit 2 500 luxy, 1 lux rovná se světlo jedné svíce. Nové přístroje používané dnes ve fototerapii dokáží vyvinout jas rovnající se 10 000 luxů, čímž zredukují čas potřebný k léčbě až na půl hodiny denně. V blízké budoucnosti budou zřejmě existovat i kapesní přístroje, které budou nošeny jako dnes brýle, a budou poskytovat léčbu mobilně. Nejnověji se posuzuje léčba SAD pomocí počítačového zařízení, které simuluje postupné rozednívání a stmívání. Toto zařízení bylo vyvinuto dr. Michaelem Termanem a jeho spolupracovníky, a protože funguje v době, kdy je pacient v posteli, a šetří mu tak čas. Je to v současné době nejvěrnější imitace změn světla v přírodě.

Přestože se načasování a délka ošetření mění podle jednotlivých pacientů, zdá se, že obecně je ošetření ráno účinnější, než večer, že účinné může být ošetření v délce od půl hodiny až do čtyř hodin denně, což závisí na jedinci, na místě, kde žije, jaké je počasí a roční období. Má-li být léčba účinná, musí být aplikována denně, v délce doby, kdy je míra osvětlení okolního prostředí pro daného jedince nedostatečná.

Jsou lidé, kteří pocítí efekt této léčby už po úvodním ošetření. U většiny lidí je zřejmý účinek až po dvou až čtyř dnech. Na druhé straně se ovšem příznaky poruchy vracejí, je-li léčba přerušena na dva a více dnů.

Léčba je obvykle pacienty velmi dobře snášena, i když se někdy objevují vedlejší účinky, jako je bolest očí a hlavy, případně poruchy spánku. Dosud nebyly zaznamenány žádné dlouhodobé vedlejší účinky.

Někteří psychiatři mají velmi dobré výsledky s léčbou „ sezónního energetického syndromu“, což je zimní deprese a letní neklid za pomoci zabarvených brýlí. Zjistili, že červeně zabarvené brýle dobře působí na podzimní a zimní deprese, zatímco polarizované modrozelené brýle je vhodné použít na jarní a letní neklid.

Kromě vynikajících klinických výsledků, kterých bylo dosaženo v léčbě SAD, jsou dnes zkoumány další možnosti využití světelné terapie. Skupina kalifornských vědců, vedených dr. Danielem Kripke, zjistila v nedávné řízené studii depresí nesezónního původu, že léčba světlem, aplikovaným každý večer po dobu tří hodin měla za následek malou, avšak statisticky významnou redukci depresí. Terapie světlem by mohla být efektivně využívána i pro léčbu pacientů s poruchami příjmu potravy, jako je například bulimie, u nichž projevy se zhoršují sezónně. Podle nejnovějších důkazů by mohla světelná terapie napomoci při detoxifikaci organismu po požití alkoholu a různých drog. Skupina rakouských neurologů a psychiatrů sledovala dvacet alkoholiků s těžkými abstinenčními příznaky. Přitom zjistili, že když tito lidé podstoupili ošetření silným světlem, které jim bylo aplikováno dva dny, zlepšila se jim nálada, schopnost soustředění i paměť. Zároveň potřebovali pouze 10 až 20% léků proti úzkosti ve srovnání s kontrolní skupinou. Ačkoliv výzkum v této oblasti není obsáhlý, zdá se, že by v některých případech mohlo dojít ke zmírnění abstinenčních příznaků. Myšlenka užití silného světla v léčbě určitých aspektů alkoholismu je poměrně nová, ovšem vztah světelných podmínek a alkoholu nikoliv. V červenci 1971 přinesl časopis Věda velmi zajímavá pozorování, která byla vedlejším produktem jinak zaměřeného pokusu. Když se totiž dr. Geller snažil posoudit vliv různých typů stresu na rozvoj alkoholismu u pokusných potkanů, všimnul si, že zvířata v týdnu preferují čistou vodu, avšak o víkendech z neznámého důvodu holdují alkoholu. Snažil se objasnit tuto záhadu a zjistil, že časový spínač, který řídí osvětlení v laboratoři je porouchaný. Potkani byli proto o víkendech ponecháni ve tmě. Po tomto zjištění se dr. Geller rozhodl vést další pokus s cílem zjistit, zda to byla tma, či jiné stresující momenty, které přiměly potkany dát přednost alkoholu. Výsledky byly velmi přesvědčivé. Ukázalo se, že potkani chovaní v úplné tmě, avšak bez přítomnosti dalších stresorů skutečně pijí raději vodu s alkoholem než vodu čistou. Aby potvrdil výsledky předchozích výzkumů, provedl dr. Geller ještě jeden pokus. Vědom si faktu, že šišinka produkuje za tmy melatonin, rozhodl se posoudit vliv melatoninu, podávaného injekčně pokusným potkanům, kteří ovšem žili v běžných podmínkách střídání světla a tmy, aniž by byli vystaveni jakýmkoliv jiným stresorům. Při tomto pokusu zjistil, že samotné injekce melatoninu podávané zvířatům, způsobily u nich preferenci vody smíchané s alkoholem.

Výsledky pokusů dr. Gellera dokazují zcela jasný vztah mezi nedostatkem světla a alkoholismem. Podobný vztah by mohl platit i při jiných druzích chemických závislostí.

Z knihy Světlo lék budoucnosti - Jacob Liberman